Červený slunečník

Stalo se to v únoru, letos tak podivně a překotně jarním, kdy dožíváme ze sil, jež nám dalo loňské léto, a žíznivě dýcháme vstříc stříbrnému větru nového jara… Jana Rybářová se ho nedočkala. Nedočkal se ho tento mladý člověk, horoucí a plný života, důvěry a lásky k herectví, šířící kolem sebe ono nakažlivé kouzlo života, jak je toho schopno jen půvabných jedenadvacet jar. Odešel v ní tiše veliký příslib našeho mladého herectví, mladý člověk, při jehož osudu nám maně napadají slova Šrámkova Stříbrného větru: „Po špičkách se musí chodit kolem mládí.“

IN MEMORIAM JANY RYBÁŘOVÉ

Jana Rybářová nebyla jen tak mladá, jako jsou tisíce a tisíce mladých lidí. Byla takřka symbolem mládí, bylo v ní všechno to, co mládí mládím tvoří – prudká rozohněnost, rozhořelá vůle jít dopředu, tvořit, zakopávat, vstávat znovu a znovu, jít za svým stříbrným větrem, tak opojným a tolik slibujícím. Málokdo mezi našimi mladými letěl tak mocně a rychle vpřed na divadle i ve filmu jako tato dívka radostného obličeje, který dovedl být mladě drzý i mladě horoucí. Vždyť jsou tomu sotva tři roky, co si ji Václav Krška objevil ve třetím ročníku taneční konservatoře, aby jí hned svěřil závažnou roli Aničky Karasové ve svém filmovém přepisu Šrámkova Stříbrného větru. To, že byla původně tanečnicí, bylo na jejím hereckém projevu vidět na první pohled. Každý její krok byl tancem – krok její,  krok děvčete na první ples, mluveno s Bezručem. Ta úžasná jistota pohybu v tak mladém hereckém věku byla tím, co přímo hmatatelně udivovalo. A jak pohybem, tak si byla jista i svým hlasem. Měl zpěvnost, širokou škálu, dovedl se uštěpačně vyhrotit i horoucně zadýchnout. Kolik výrazů měla v zásobě ve svých očích – a přece ani jeden z nich nebyl planou koketerií, naučenou hereckou machou. Vůbec v tom celém jejím hraní jako by bylo to, co tak rády říkají děti: „Já sama…“

Janiným vstupem do filmu byl Stříbrný vítr. Je to až přízračné pro tuto mladou herečku. A v den, kdy novinami probíhá neuvěřitelně bolestná zpráva o jejím odchodu, jdeme za ní ještě jedenkrát do předměstského kina. Venku je vlhko, tma a smutno. Ale když se rozsvítí bílá promítací plocha, je tu najednou ona. Či vlastně jen stín a světlo, které dohromady vytvářejí představu roztomilého děvčete, vykvétajícího uprostřed jihočeského města, děvčete rozmarného, drsného a na obrátku zjihlého, schopného do rychla roztepat chlapecké Ratkinovo srdce. A ten její červený slunečník…? Vzpomínáte si, co všechno kdysi dávno dovedla vyhrát Sedláčková s tak běžnou rekvisitou jako byl kapesníček? To dovedla i Jana-Anička svým veselým červeným slunečníkem, který na rozdíl od semaforu znamenal nejen „stůjte“, ale i mnoho jiných přímých i nepřímých výzev. A kdyby pro nic jiného, tedy pro tu jedinečnou scénu na kolotoči, kde na okraji poutní banality vykvete několik minut nevšedního milostného dueta – pro tu stálo za to jít na Žižkov do kina a jít podivně rozechvěn po konci představení předměstskými ulicemi. Kouzlo osobnosti i technická krutost nehmotnosti přeludu se spojují ve filmovém obraze, který je zrcadlením života, jenž vyvanul a otiskl se jen světlem na celuloidový pás… a to je vše, co zbylo po mladé herečce.

Vzpomínáme s režisérem Krškou její Elišky Krásnohorské ve smetanovském filmu Z mého života, její Jitky v Daliboru i jeptišky v historickém Proti všem. „Jako kdyby mi odešla vlastní dcera“, říká tiše Krška a to už se zatmívá barrandovská předváděčka a na plátně je Jana Rybářová-Širin z Hikmetovy Legendy o lásce, s plachou křehkostí vyhrávající vypjatou milostnou scénu s viditelnou snahou po vlastních tónech, po vlastním pojetí milostného vyznání. Kolik touhy zaplavuje její půvabně krojené oči! A jak bolestně sáhnou k srdci její slova: „Jen odtud pryč, pryč…“ A na obrátku … Labakan. Veselá Fatma, která rozezpívává celé rybářské předměstí, pohled, který svou rozjásaností zdvojeně bolí. To vše odešlo a jen filmový pás bude moci vybavit šalebnou vidinu toho, co bylo krásné a co už ... není.

Jeden z Mánesových obrázků mám obzvláště rád … jmenuje se Červené paraplíčko a ukazuje mileneckou dvojici, která usedla kdesi v hanáckých polích pod mračnou oblohou na mezi, chráněna červeným slunečníkem. Ale teď kdykoliv někde uvidím červený slunečník, budu musit vzpomenout ještě jiného onoho červeného paraplíčka Jany Rybářové – Aničky Karasové, onoho semaforu rozpaků, vyzývavosti, lásky i zamítání, jak se roztočila drobná ruka mladé herečky, která odešla za prvních nesmělých a nečekaných příznaků jara. Odešla s červeným paraplíčkem … a nám tu bude bez ní smutno a prázdno.

Pozn. red.: Text je doslovným přepisem originálu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

Film Stříbrný vítr, ve kterém diváky okouzlila herečka Jana Rybářová můžete zakoupit na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

ZDROJ: Jan Wenig, Kino č. 5, 1957