Jan Jessenius – rozčtvrcený politik

Skutečný Jan Jessenius byl trochu jiný, než jak ho popisuje film Lékař ztraceného času. Nebyl to onen hloubavý a nerozhodný muž, ve skutečnosti byl spíše nepraktický, ale až chorobně ctižádostivý učenec. A protože zřejmě neznal úsloví „Ševče, drž se svého kopyta“, vstoupil ke své škodě do politiky. To se mu stalo osudným, neboť v minulosti ještě politici za své chyby tvrdě platili.

Jan neboli Johannes Jessenius se narodil roku 1566 ve Vratislavi. Jeho otec byl uherský šlechtic, který do Slezska uprchl v roce 1541, kdy Turci dobyli Budín. Mladý Jessenius začal studovat ve Vratislavi, odkud pak podle dobového zvyku odešel do světa a navštěvoval další vysoká učení. V roce 1596 dosáhl na proslavené škole v Padově titul doktora lékařských věd a stal se univerzitním mistrem. Odešel přednášet do Wittemberku, kde na sebe upozornil svou učeností, takže ho saský kurfiřt jmenoval svým osobním lékařem. Jessenius získal vlivné a dobře placené postavení. S ohledem na jeho mládí to byl obrovský úspěch.

V roce 1600 však byl povolán, aby přednášel na pražské univerzitě. Tehdy bylo něco takového považováno za mimořádnou čest a ctižádostivý učenec okamžitě souhlasil a odstěhoval se do Prahy. Jako univerzitní mistr byl vázán slibem celibátu, proto neměl rodinu. Na doporučení astronoma Tycho Brahe se stal osobním lékařem císaře Rudolfa II. a po jeho smrti pokračoval v práci pro královský dvůr jako osobní lékař jeho následovníka krále Matyáše.

Jessenia však neuspokojovalo jen jeho výnosné místo, toužil se proslavit. Snažil se proniknout do tajů lékařské vědy. Za základ k ní považoval anatomii, jejíž detailní studium však bylo problémem, protože církevní dogmata zakazovala experimenty s lidskými těly. Jako císařův lékař si však mohl dovolit provádět pokusy, za které by byli jiní upáleni na hranici. Provedl řadu experimentů, z nichž mnohé posunuly hranici lékařského poznání dále, jiné však byly velice kuriózní.

V roce 1602 byl popraven za spáchané vraždy muž jménem Bartoň. I když měl být jako neurozený člověk oběšen, po dohodě s pražským purkrabím mu kat Mydlář sťal hlavu. Jessenius čekal přímo na popravišti. Ihned po exekuci si od kata hlavu vzal, ránu namazal mastmi a přiložil zpět k trupu. Dbal přitom na to, aby tepny a žíly přilehly přesně na sebe. Ránu pečlivě ovázal a čekal, jenže se nestalo nic. Jessenius byl velice zklamaný, protože prý podobný pokus se konal v Alexandrii a tam mrtvý obživl.

Postupně se Jessenius stal autoritou v lékařské vědě. Byl prvním učencem, který na univerzitách severně od Alp provedl veřejnou pitvu lidského těla. Sepsal řadu významných pojednání, především knihu Anatomia Pragensis, dále traktát o kostech, pojednání o moru a řadu dalších.

Nestačila mu však úcta, již si jako učenec získal, a toužil po dalším společenském vzestupu. S odstupem času je obtížné pochopit, co se mu honilo hlavou, ale zdá se, že hlavním motivem byla nezřízená ctižádost. Když nastoupil na trůn král Matyáš, o své vůli sepsal na jeho oslavu doslova patolízalsky formulovaný latinský chvalozpěv, který však zůstal bez povšimnutí a bez odezvy. Po Jesseniovi se dál chtělo, aby „jen“ léčil.

Existuje pověst, kterou zachytil Svátek v Pamětech kata Mydláře, že Jessenius navštívil katovnu a když vstoupil do místnosti, popravčí meč na stěně se sám pohnul, což bylo neklamným znamením, že pod ním jednou skončí.

Když povstali přestavitelé protestantských stavů proti králi Matyášovi, Jessenius se k nim přidal. Začal bojovat proti témuž panovníkovi, na kterého o rok dříve napsal chvalozpěv. Protestantští vzbouřenci ho ochotně přijali mezi sebe, protože většina univerzitního prostředí byla katolická a podporovala Habsburky. Hned v roce 1618 byl Jessenius zvolen rektorem pražské univerzity a podle svého mínění dosud přezíraný lékař si začal užívat veřejné slávy. Univerzita dokonce razila pamětní mince s jeho vyobrazením.

Direktorium vzbouřených stavů ho začalo pověřovat diplomatickými úkoly. Zpočátku sice málo významnými, ale protože se díky své učenosti osvědčil, byl vyslán do Uher, aby přesvědčil tamní šlechtu k povstání proti Habsburkům. Tam však neuspěl.

Pak přišlo osudné listopadové střetnutí roku 1620 na Bílé hoře. Prozíravější protestanti hned po porážce utekli, Jessenius však v Praze zůstal. Po obsazení sídelního města Českého království byli přední stoupenci povstání zatčeni a uvězněni. Mezi nimi i Jessenius, i když se tomu prý podivoval. Byl odsouzen k trestu smrti, který byl vykonán v roce 1621 v rámci známé popravy sedmadvaceti českých pánů na Staroměstském náměstí.

Osobně ho zbavil života kat Mydlář, s nímž dříve při svých anatomických experimentech spolupracoval. Trest pro Jessenia byl zvláště přísný, protože jako osobní panovníkův lékař se dopustil opovrženíhodné zrady. Nejprve mu kat vyřízl jazyk, pak ho sťal, jeho tělo rozčtvrtil a každou část pověsil na potupu na provaz v jiné části města. Jesseniovy tělesné ostatky visely na ulicích několik let, než panovník povolil jejich pohřeb.

Doktor Jessenius doplatil na svou ctižádost a politickou nezkušenost. Ochotně podporoval povstání, v němž on osobně mnoho získat nemohl, snad kromě lichotivých slov protestantů. Přijímal ožehavé úkoly, protože toužil po slávě.

Zkušenosti z historie by nám měly pomoci, abychom neopakovali chyby našich předků. Jesseniův příběh hovoří srozumitelnou řečí.

FOTO: Vlastimil Vondruška