OLYMPIC: DŮKAZ POETIKY MODERNÍHO VELKOMĚSTA

Praha po první světové válce čelila, coby hlavní město mladého Československa, řadě nových úloh, které v nové roli musela naplňovat. Během dvacátých let se tak na vltavských nábřežích postupně objevily nové vládní budovy, byla zahájena rekonstrukce Pražského hradu či byla vyhlášena soutěž na projekt Veletržního paláce, významného a vládními kruhy podporovaného projektu moderní architektury. Jedním z prvních domů realizovaných v souladu s novými koncepty fungování architektury v moderní společnosti byl obchodní a kancelářský dům Olympic postavený v letech 1923-1928 podle návrhu Jaromíra Krejcara.   

Jednalo se nejen o formálně novátorskou realizaci, nýbrž i o značně ambiciózní příspěvek k soudobé podobě historického pražského centra. Sama stavba se musela vyrovnat s omezeními, jež na ni kladlo její umístění v srdci historického města. Dlouhé dějiny se do městského prostoru nepropisují pouze složitou a křivolakou uliční sítí, ale ovlivňují i formu jednotlivých parcel, které přímo ovlivňují skladbu objemů. Krejcarův Olympic je tak kvůli podlouhlé a úzké gotické parcele rozdělen na tři části. Dům se proto skládá z uličního, technické a dvorního traktu.

Jaromír Krejcar během projektování Olympicu neměl k dispozici příliš historických vzorů, o něž by se mohl opřít. Ačkoli obchodní dům byl už v 19. století vnímán jako nezbytná součást moderního města, v Praze stála na počátku dvacátých let jen hrstka příkladů tohoto stavebního typu. Většina z nich byla navíc postavena v intencích starších architektonických stylů. Patřil mezi ně například Rottův železářský dům na Malém náměstí s novorenesančním průčelím a vyzdobený malbami podle kartonů Mikoláše Alše či nevelký Haasův obchodní dům rovněž vybudovaný v novorenesančním stylu a s velkorysým interiérem zahrnujícím i litinové schodiště. Funkce obchodního domu přitom zdaleka překračovaly pouhý maloobchodní prodej. Zejména během období průmyslové revoluce byl, společně s muzeem, vnímán jako nástroj výchovy nižších společenských vrstev, zejména dělníků, kteří do průmyslových středisek přicházeli z venkova. V obchodních domech, stejně jako v muzejních budovách, byla striktně vyžadována jistá pravidla chování a nově příchozí byli zároveň obklopeni lidmi, kteří se již městskému prostředí přizpůsobili a jejichž způsoby tak mohli napodobit.  

Obchodní dům tak nabyl statusu nezpochybnitelně moderního stavebního typu. Tomu odpovídají i architektonické prvky, jež ve své stavbě Jaromír Krejcar využil. Pražskou Spálenou ulici obohatil o osmipatrovou stavbu využívající železobetonový skelet s neobyčejně zajímavou gradací formy. Obchodní a kancelářský dům Olympic dále rozvíjí osobitou koncepci prostoru, jejímž prvním úspěchem byl návrh Vančurovy vily. Prostor se v Krejcarově pojetí stal ceněnou funkční i estetickou hodnotou a především prvkem, který se aktivně podílí na konečné podobě stavby: prostřednictvím rozsáhlých prosklených ploch probourává tenkou schránku a vytváří tak abstraktní kompozici geometrických forem. Parter Olympicu je tak na nejvyšší možnou míru otevřen otevřen kolemjdoucím; za použití rozsáhlých skleněných prostor, početných světelných reklam, poutačů a markýzy nad vchodem vytváří prostor, který se pohostinně otevírá do ulice. Společně s velkoryse prosklenými prostory dalších dvou pater vytváří zářící sokl budovy. 

Nejen ve spodní části, nejvíce otevřená chodcům, však architekt dbal na přítomnost atributů moderního života. Na uliční fasádě použil motiv pásových oken, jež jsou členěna jen tenkými sloupky, který doplnil o průběžný balkon využívající ocelová parníková zábradlí. Tyto rysy odkazují k myšlenkám Le Corbusiera, které uveřejnil v textu Apres le cubisme, jenž v českém překladu vyšel pod názvem Purismus v roce 1922 ve sborníku Život. Le Corbusier zde upozorňoval na půvab inženýrských staveb a dopravních prostředků, již spatřoval v jejich přísné účelnosti. Zábradlí tak byla krásná, protože byla pevná a proto bezpečná, zároveň nebránila průniku světlu do interiéru; byla snadno udržovatelná a proto úsporná, protože nebylo nutné je často měnit. Soulad mezi Le Corbusierovými názory i architektonickou tvorbou a formou Krejcarova Olympicu vysvětluje, proč byl zařazen do programu prohlídky moderní architektury během jeho návštěvy Prahy v roce 1928.  

Le Corbusier však zdaleka nebyl ve svých úvahách o moderní architektuře osamocen. V meziválečném Českoslovesku se totožné otázce věnovala řada autorů, z nichž nejvýraznější byl vůdčí teoretik Devětsilu Karel Teige. Ten v roce 1924 definoval jako architekturu jako věděckou disciplínu, jež není určována ničím jiným než potřebami funkce, kterou má vykonávat. Tato koncepce zapříčinila uvnitř československé architektonické avantgardy rozkol mezi autory, kteří s Teigem souhlasili a mezi těmi, kteří připisovali architektuře i jiné rozměry než pouze naplňování předem vytyčené funkce. Dílo Jaromíra Krejcara  jako celek osciluje mezi oběma krajnostmi. Olympic je však realizací, která využívá řadu prvků vytvářejících optimistický výraz stavby. Na uličním průčelí využívá rozmanitých typografických řešení reklamních poutačů; k totožnému účelu byla využita i slepá boční fasáda. Také podniky, které v Olympicu fungovaly, byly zcela v souladu s představou moderního a zábavného života. Olympic nabízel kavárnu, tančírnu i kino.   

Ve dvacátých letech byl film vnímán jako součást populární zábavy, podobně jako třeba cirkusy či kabarety. Vzhledem ke své relativní novosti byl však také vnímán jako úspěch techniky a jev typický pro moderní životní styl. Pro avantgardní kruhy tak měl rovnou dvojí přitažlivost. Záhy začal být vnímán také jako potenciální prostředek moderního uměleckého výrazu. V kontextu paláce Olympic se však kino ještě řadilo mezi ostatní odkazy ke kráse moderního velkoměsta.

Architekt však i přes takřka rozmařilé užívání prvků spojovaných s moderním a dynamickým městským životem, věnuje nemalou pozornost také kontextu své stavby. Olympic představoval jeden z prvních zásahů avantgardní architektury do historického centra Prahy. Navzdory radikální rétorice Devětsilu, skupiny, k níž se Jaromír Krejcar hlásil a jež usilovala o proměnu umělecké tvorby stejně jako organizace společnosti, se Olympic nesnaží přehlušit okolní stavby. Kromě dodržování uliční čáry je toho důkazem i odstupňování posledních dvou pater. Jedná se o prvek, který avantgardní architekti prosazovali především s ohledem na hygienické podmínky. Ustupující patra měla zajistit lepší prosvětlenost interiéru stavby. Zároveň však byla vítaným prostředkem k propojení domu s jeho okolím. V neposlední řadě však také opticky zmenšovala rozměry stavby, která pak lépe zapadala do okolní zástavby.      

Palác Olympic Jaromíra Krejcara se stal milníkem nejen v jeho díle, nýbrž celé československé moderní architektury. Představoval ztělesnění optimismu československé společnosti po první světové válce i důležitý krok ve formulování zákonitostí funkcionalistické architektury.

OBRÁZKY NALEZNETE ZDE